Staré autobusové nádraží v Rychnově nad Kněžnou mělo pro řadu z nás zvláštní kouzlo, které člověk docenil až ve chvíli, kdy zmizelo. Nebylo nijak krásné a přesto tam byl život. Ranní spěch, odpolední návraty ze škol a čekání lidí v době, kdy byly ještě plné autobusy.

Pak přišla změna. Nový autobusák, čistší, modernější, s ambicí být důstojnější verzí toho starého. Místo ruchu zůstalo ticho, místo kroků jen ozvěna prázdnoty. Člověk tam stojí a má pocit, že něco nevyšlo – jako kdyby se zapomnělo na to nejdůležitější. Infrastruktura bez života je jen kulisa, připomínka toho, že snaha o pokrok někdy mine svůj cíl.